V tvorbě Evy Sakumy se zřetelně objevují japonské motivy. Kultura země vycházejícího slunce je autorce blízká i proto, že její manžel pochází z Japonska. „V mnoha mých obrazech se objevuje pokoj v domě manželových rodičů, kde každoročně pobýváme. Je to zcela tradiční dřevěný dům s papírovými posuvnými stěnami, tatami rohožemi a jeobklopen čistou, bujnou přírodou japonského venkova. Je to silné, nádherné místo, jehož otisk si nesu do svého maličkého pražského atelieru,“ říká sama Eva, která také ráda fotografuje na starou zrcadlovku a některé detaily fotografií či motivy z nich pak dále využívá v malbě. „Krajina a interiér, miska, paraván, ruka mého japonského tchána píšící kaligrafii – motivů, které souvisí s japonským tradičním koloritem a designem je opravdu mnoho, ale všechny jsou bezprostředně spojeny s mým osobním životem,“ dodává umělkyně a odhaluje tak zdroj své inspirace.

Blízkost vzdáleného Nedávná výstava Evy Sakumy v pražské galerii praguekabinet nesla název Blízkost vzdáleného. V rámci expozice představila nové malby vytvořené propojením dvou vrstev, dvou různých motivů koexistujících na jednom jediném plátně, přičemž první, spodní vrstva je namalovaná japonským inkoustem, používaným v Japonsku především ke kaligrafii, a vrchní vrstva pak akrylovým kvašem pomocí jednotlivých drobných bodů. Takto rozložený motiv nechává prosvítat, prostupovat spodní vrstvu a dává tak vzniknout nové dimenzi, někde mezi dvěma
malbami v jednom prostoru plátna. Jde o velmi pracnou techniku. „Tento postup mi vyplynul z práce samé, a není to “to” podstatné. Mně zajímá, co se stane, nikdy nevím dopředu, jak se na plátně obě vrstvy prolnou, co se stane s barvami a podobně,“ vysvětluje Sakuma.

„Myslím, že na umění je nejsilnější to, že odráží nejniterněji svého tvůrce, a dává tak nahlížet světy a krajiny vnitřní, nikoli vnější.“

Teorie chaosu

Současný svět, který nás obklopuje a v němž žijeme, vnímá Eva Sakuma jako chaotický, přehlcený informacemi, které musíme každodenně prosívat. „Když na obraze spojím dva prosté motivy, například krajinu a interiér, vzniká na první pohled jakýsi zmatek. Člověk trochu znejistí, protože se snaží rozkódovat, na co se vlastně dívá. Trpělivou malbou drobných teček se snažím do obrazu vnést klid a věřím, že čas, který s obrazem strávím, hudba, kterou při malování často poslouchám, že to vše se v něm ukládá, a zpětně z něj vychází,“ přibližuje autorka svůj náhled na teoretický vizuální chaos svých děl. Vzhledem k tomu, že každý obraz má vlastně dvě fáze, jednu dynamickou, jíž představuje spodní malba, a druhou kontemplativní, ztělesněnou rozloženým druhým motivem, vyžaduje tvorba opravdu velké soustředění. „Při práci vítám poslech hudby, hlavně klasiky. Malíř má stále o čem přemýšlet,“ dává Eva Sakuma nahlédnout do intimního procesu zrodu svých obrazů.

Jemnocit jiného světa

Možnost blízkého setkávání s japonskou kulturou otevřela v životě této umělkyně podle jejích vlastních slov okno do vzdáleného světa výjimečné lidské tvořivosti a jemnocitu. „Když například procházíte tradičním japonským domem, ohromí vás ta nesmírně důmyslná hra s geometrickými prvky, která se odehrává v každičkém detailu a není pouze estetickou záležitostí, ale má dobře promyšlený, staletími prověřený praktický smysl. Například papírová okenice na vnitřní straně oken tvoří úžasnou izolaci proti chladu, což je vzhledem k tomu, že tradiční japonský dům není vyhřívaný, velmi praktické. Jemné denní světlo, které papír propouští do interiéru, měl právě na mysli geniální Isamu Noguči při tvorbě svých legendárních Akari papírových světel.
Velice obdivuji právě jeho a Yanagi Soriho, protože dokázali mistrovsky navázat na umění tradičního japonského řemesla a zároveň dali světu ikonické Akari lampiony či Butterfly židli, které dokáží proměnit každý interiér,“ uzavírá Sakuma a z jejího vyprávění je patrné, že o japonské estetice by dokázala hovořit dlouhé hodiny.